TRON: Legacy (2010)

Uplynulo 28 let od vzniku kultovního snímku Tron, který je díky svému originálnímu námětu a 8-bitové herní grafice považován za jeden z milníků počítačové animace ve spojení s živými herci. Jedinou vadou na kráse, jinak vynikajícího díla, byly často hluchá místa a absence pořádné akce, která by diváka zvedla ze židle. Tron Legacy, pod taktovkou videoklipového mága Josepha Kosinského (upoutávky na série Halo či Gears of War), se právě tyto „nedokonalosti“ snaží napravit za pomoci dvousetmilionového rozpočtu. Najde se ale v té ultra nákladné jízdě skrze počítačovou terminologii i místo pro chytrý příběh?

Zatímco v původním filmu se hrdinové snažili dostat dovnitř, konkrétně do samotného jádra systému, tak v sequelu se naopak snaží dostat ven a to co v možná nejkratším čase. Na obdivování architektury „Gridu“ tak nezbývá dostatek prostoru a je to škoda, neboť právě zde Tron Legacy vede před svými blockbusterovými bratříčky na celé čáře. Podobně jako v posledním Potterovi krásně kontrastoval svět Mudlů se světem čarodějů, tak to samé platí i pro tento film… jen v trošku extrémnější podobě. Před 28-mi lety se jednalo o pouhou směs barevných čar a kruhů, v dnešní době se jede na atraktivní a zároveň i velmi chladnou vizi utopistického světa, kde si fyzikální zákony vzaly dovolenou.

Největším tahounem jsou ale nakonec „světelná“ vozítka. Vyjma motorky, která už nejezdí pouze v pravém úhlu, se garáž rozrostla o čtyřkolku, stíhačky a neonovou verzi bombardéru. V prvním díle měly futuristické stroje za úkol evokovat dobovou herní scénu Atari, v současnosti se jedná o arkádové šílenosti ála Need for Speed či Split Second. Právě akční sekvence s těmito nadzvukovými žihadly v hlavní roli jsou tou největší atrakcí celého filmu. Vypadají úchvatně a na diváka působí mnohem účiněji, než plná dávka adrenalinu přímo do srdce. A to se cenní.

Asi nejžhavějším tématem okolo trikové stránky Trona je troj-role Jeffa Bridgise, který hraje v prvním minutách filmu Kevina Flynna po třicítce, poté Kevina Flynna jako muže, který v počítačovém světe zestárnul a naposledy také Flynnův výtvor CLU – program, který provedl převrat proti nadvládě uživatelů a je současným vládcem Gridu. Správná odpověď na otázku, jak moc kvalitní jsou právě „omlazené“ Bridgisovy verze, by se asi nejlépe dala vyjádřit takto: Od Benjamina Buttona je zde patrný technologický pokrok, ale CGI, minimálně v současné době, stále nedokáže nahradit živé herce. Jeff je sice stále i ve svých šedesáti letech frajer, kterému sex-appeal může závidět dobrá polovina mužů před třicítkou, ale to vše lehce zaniká, jakmile dojde na postavu složenou výhradně z jedniček a nulek. Když už, tak se alespoň jedná o důkaz, že díky této technologie by mohl, během dvaceti let, na plátně pobíhat Paul Newman či Marlon Brando.

Pamětníci jedničky mají Bridgise, mladší publikum pak Garetta Hedluma a Oliviu „13″ Wilde. Dobrá zpráva je, že on umí hrát a ona zde není pouze na efekt (rozumně kvůli své postavě). Hedlum se s rolí Sama popral obstojně a i když je Tron Legacy trošku „one-man show“ Kevina Flynna, tak je to právě postava juniora, která v první hodině filmu inkasuje divákovy sympatie. Zčásti hlavně proto, že spolu s ním může divák objevovat „nový“ vzhled a nástrahy počítačového světa a také díky přirozenému výkon, postrádajícího rádoby drsňácké výrazy či snahu páchat hrdinské=sebevražedné skutky. Olivia Wilde, známá hlavně jako č. 13 z Dr. House, má (ač to podle trailerů tak nevypadalo) k pouhému sexy křoví hodně daleko. Z hlavní trojice je právě její postava nejhůře popsatelná, neboť se její minulosti za celý film divák moc nedozví. Nejlepší by asi bylo pouze napsat, že bez ní by dobrá polovina scén působila chladně a zakončení celého děje jakbysmet.

Tron Legacy má dobré poselství a příběh, jen se mu ho nedaří správně interpretovat. Základní stavební kostkou je CLU, kterého Kevin Flynn/Uživatel/Bůh stvořil k obrazu svému. Jeho výtvor se ale proti němu obrátil, získal vládu nad statky svého otce a rozhodl se, že pouze tento svět mu nestačí. Snaha o poukázání na lidskou rozpínavost a chamtivost je sice patrná na první pohled, ale rozvedení do detailů často selhává. Na celém vedení děje se vidět, že na počátku měli tvůrci dobrý nápad, který se ale ztratil během produkce a na konci z něj zbyla pouze kostra, jenž se snaží za každou cenu Konsinski zaplnil opulentní vizuální stránkou a hereckými výkony. Problém je, že mu často nevychází a tak po hyper-adrenalinové sekvenci najednou přichází komorní část, která asi původně měla stupňovat napětí skrze vypointované dialogy, ale místo toho se jedná o lehce usměvavou konverzaci mezi nadprůměrnými herci. A to je právě největší zádrhel celého filmu. Dění na plátně graduje k absolutním výšinám, jen aby v další minutě spadlo na bod mrazu. Skutečnost, že scénář za těch několik let prošel stovkami změn, se zkrátka zakrýt nedá.

Největším hybatelem děje je tak, pomineme-li orgasmický vizuál, hudba dua Daft Punk, která filmu padne jako ulitá a překonává všechny původní soundtracky tohoto roku o několik koňských délek. Více na toto téma se nedávno rozepsala Ifa ve své recenzi a jelikož se ani náhodou nepovažuji za lepšího hudebního znalce, tak vám doporučuji si její článek přečíst, neboť vystihuje všechna pro (a proti) hudebního podkresu neonového světa.

Tron Legacy je dobrým filmem a silně nadprůměrným popkornem. Po akční a estetické stránce na něm jen těžko naleznete chyby, herecky převyšuje většinou současných žánrovek a tak jedinou, ale za to velmi fatální chybou je slabší scénář, který nahradil několik hlubokých myšlenek bezvýznamnou vatou. Dějiny tak film sice nepřepisuje, ale bavit? To určitě bude. Zkuste na něj zajít do kina, vyhozené peníze to určitě nebudou.