Sin City – město hříchu (2005)

Jak vypadá věrná adaptace komiksu? Robert Rodriguez v tom má jasno. S pomocí autora předlohy se chopil tří povídek z hyperstylizovaného černobílého světa a převedl je na plátno téměř obrázek po obrázku a větu po větě. A většinou jsou to opravdu po čertech působivé výjevy a zvučná slova. Nic takového jste ještě neviděli, což je spolu s hvězdným obsazením dostatečným důvodem k návštěvě kina, byť předesílám, že se tento experiment ne­obešel bez problémů.

Každý z příběhů je po vzoru noirových filmů neustále doprovázen vnitřním hlasem vypravěče a hlavního hrdiny v jedné osobě. V první části jím je Mickey Rourke coby Marv, drsný bijec se zjizvenou tváří, jehož pochmurnou existenci nečekaně a krátce prozáří krásná Goldie. Marv neví, proč se mu nabídla. Neví, kdo ji po jejich jediné společné noci zavraždil. Ale ví, že ji pomstí. Na Marvovu cestu za odplatou je radost pohledět – neotřelé vizuální zpracování jde ruku v ruce s herectvím Rourkea, jenž si návrat na velké plátno zjevně užívá a který dobře rozumí Millerovu černému humoru. Proměna v Marva, již díky maskérům prodělal, je navíc srovnatelná s transformací Rona Perlmana v Hellboye – i tentokrát se jedná o výrazný make-up, který ale ­nepřebíjí herecký výkon.

Druhá část, natočená podle komiksu Velká tučná zabijačka, přivádí na scénu Clivea Owena v roli Dwighta, který chce pomoci gangu prostitutek ze Starého Města v boji proti mafii, jíž se naskytla možnost urvat tuto čtvrť pro sebe. Poslední povídka vypráví o vysloužilém policistovi Hartiganovi v podání Bruce Willise a jeho snaze o záchranu děvčete, na něž má spadeno sadistický syn senátora Roarka, neomezeného vládce celého města.

Ačkoli je i v těchto segmentech řada skvělých scén, začnou se s postupující stopáží do převážně černobílých příběhů přece vkrádat nežádoucí stopy šedi. Částečně je to dáno tím, že všudypřítomné monology tří Millerových mušketýrů mají téměř totožný styl; Marv, Hartigan a Dwight působí jako variace na stejnou postavu i proto, že pro všechny je hlavní motivací láska k ženám, pro niž jsou ochotni uchýlit se k extrémnímu, sebezničujícímu násilí. Tento fakt je pochopitelně dědictvím Millerovy předlohy a při správném zacházení ani nemusel být minusem. Film ová adaptace však obsažené příběhy nijak důmyslně neproplétá, nestaví na jejich podobnosti, jen je docela (s)prostě skládá za sebe. Jakýkoli jiný přístup by pro Rodrigueze zřejmě znamenal porušení přísahy absolutní věrnosti předloze.

Coby Millerův čtenář jsem ale paradoxně neměl pocit, že bych znovu prožíval známá dobrodružství. Ano, herci se občas až neuvěřitelně podobají svým předobrazům a kompozice záběrů kopíruje původní perokresbu. Nicméně tak jako nejlepší adaptací divadelní hry není její filmový záznam, i v tomto zdánlivě bezeztrátovém převedení komiksu na plátno došlo k výrazným posunům ve vyznění. Předně, zatímco čtenář si jednotlivé obrázky v mysli ‚rozkreslí‘ na dlouhé vteřiny a minuty, tvůrci filmu tytéž výjevy vrší s téměř kulometnou kadencí, jako by předlohou pouze listovali. Cit pro dynamiku vyprávění se opakovaně vytrácí a ústřední postavy se divákovi vzdalují, byť k němu bez ustání promlouvají. Původní silný účinek pozbývá i násilí. Tam, kde komiks působil nefalšovaně drsně (co třeba kastrace provedená holýma rukama?), se v kině budete jen usmívat.

Přes to všechno je však třeba Rodrigueze pochválit za vlastnost, již sdílí s Millerovými hrdiny – odvahu. A také nadšení a hravost, jež bublají snad pod každým záběrem. Troufalých, průkopnických a zároveň zábavných filmů nebude nikdy dost.