Muž ve stínu (2010)

Styl novinky Romana Polanského Muž ve stínu (opět poněkud problematický překlad celkem důležitého a mnohoznačného originálního titulu) bývá často přirovnáván k filmařině Alfreda Hitchcocka. Něco na tom pravdy je – Muž ve stínu, za nějž Polanski získal cenu za režii na letošním Berlinale (ale všichni víme, že to bylo vyjádření solidarity a nikoli filmových kvalit, to v Berlíně dělají rádi a často), je chladný thriller, jehož hlavní hrdina, zcela obyčejný muž, se dostává do běhu událostí, které jej postupně semelou. Stačí připomenout téměř prototypický Hitchcockův snímek Na sever severozápadní linkou, který je přesně tím stejným. Hrdinou je spisovatel, jehož jméno se nikdy nedozvíme – to je součástí hry, protože je takzvaným „Duchem“. Tedy člověkem, který přepisuje memoáry slavných lidí, aby se z nich staly úspěšné bestsellery. Ten je najat vydavatelstvím, aby rekonstruoval paměti bývalého britského premiéra Adama Langa. Odjíždí na jeden ostrov v Americe, kde Lang se svou rodinou a týmem pracuje na knize.

Odosobněná atmosféra, chlad, častý déšť a houstnoucí vztahy ve vile spisovatele i diváka připravují na podivnosti, které na sebe nenechají dlouho čekat. A v hlavě všech se opakuje otázka: co se stalo s předchozím Langovým „Duchem“, který údajně při psaní pamětí spáchal dost nepravděpodobnou sebevraždu. Spisovatel postupně zjišťuje nesrovnalosti, na něž přišel již jeho předchůdce a začíná thriller par excellence se všemi potřebnými žánrovými ingrediencemi, navíc Lang se v Americe musí schovat před evropským soudem pro válečné zločiny, protože je v Británii hnán k zodpovědnosti za válku v Iráku. Srovnání s Hitchcockem však Polanski snese jen do momentu, než otázky pokládá. Podobně jako v předloňském Oku dravce i tady je snímek nejsilnější, dokud vzbuzuje pochybnosti, dokud buduje tajemství, dokud hlavní postavy vědí stejné nic jako divák. Jakmile ale nastane čas odpovědí, Hitchcock se ze svého hrobu směje, protože tak mistrně vyvážit napětí z otázek a šok z odpovědí jako on (viz Psycho, Marnie, Provaz a vlastně většina jeho nejlepších kousků) dodnes nedokázal skloubit snad nikdo. Ani Polanskému se to v Muži ve stínu nepodařilo – když se snímek překlápí do vysvětlující fáze, poněkud se ztrácí původní dost dobrý dojem.

Totéž platí i pro Polanského režii, která je takovým nepříliš dobře vyjádřitelným způsobem nevyrovnaná. Polanski ani ve svém pokročilejším věku neztratil svůj dlouholetý cynismus, nadhled, zdravou skepsi a umí si i ve „vážném“ snímku udělat několik legrací (v kině se diváci smáli celkem dost). Některé způsoby snímání jsou natolik typické (velké detaily obličejů, postava jakoby před zadní projekcí), že se jistá invence Polanskému musí přiznat, ačkoli osobně rovnou přiznávám, že mi jeho novější filmy příliš pochuti nejsou. Skvěle se mu také daří použít báječný hudební motiv Alexandra Desplata. Jinak ale Polanski připomíná Ghost Writera – snaží se být neviditelným, vypráví Harrisův (autor předlohy) příběh. Dává mu jistý švih a šmrnc, dává mu své jméno a určitou kreativitu, aby se prodal, ale podobně jako se v Prokletém ostrově vytratil klasický Martin Scorsese, ani tady z typického Polanského mnoho nezůstalo. Téměř sexy dráždivosti a nervóznosti tam mnoho není, ačkoli potenciálně a v textu toho je dostatek.