Méďa béďa (2010)

Méďa Béďa byla americká animovaná zrůdnost, jež svého času běžela i na našich obrazovkách. Její hrdina, medvěd tohoto jména s kloboukem, kravatou a nekonečnou dávkou optimismu žil se svým poskokem, zakrslým medvědem Bubu v Jellystoneském parku a jeho jedinou starostí bylo okrádání turistů. Hraná adaptace Erica Breviga se původnímu seriálu pokusila maximálně přiblížit, výsledek ale naštěstí není tak strašný. Jen povrchní a po všech stránkách průměrný.

Brevig vytvořil standardní celovečerní podívanou pro dětského diváka, s tou nejprovařenější zápletkou a nejokoukanějšími postupy, v jejichž rámci mírně polidštil Béďova nejčastějšího oponenta, strážce parku Smithe (Tom Cavanagh). Zápletka je následující – Béďa (Aykroyd) a Bubu (Timberlake) dlí v Jellystonském parku a jejich jedinou starostí je vymýšlení způsobů, jak návštěvníky parku připravit o piknikové koše. V tom se mu snaží bránit strážce Smith. Ten je nejspíš stejně schopný, jako česká policie, neboť tak opakovaně a bezvýsledně činí pomocí domluvy. V té době přijíždí do parku sličná dokumentaristka (Farris) s úmyslem natočit jeden den s Béďou. V ten samý okamžik se po všech stránkách slizký a nesympatický starosta Brown (Daly) rozhodne profitovat na zrušení parku. Je asi celkem jasné, na kom bude, aby přírodní památku zachránil. To, co následuje potom, je zcela předvídatelné. Do posledního klišé. Jediné, na co tvůrci rezignovali, je morální a celkově jakýkoli duševní vývoj hlavní postavy, což chápu jako plus. V případě jiných animáků se to stalo spíš nutným zlem, zabíjejícím zbytek filmu, než součástí vyprávění.

Digitální technologie, jež dává titulním medvědům vzniknout, není na nejkvalitnější úrovni. V podstatě dává najevo, že Méďa je přece jen hrdina animovaného filmu a celkově zapadá do konceptu animované grotesky. To nám už na začátku ukazuje předfilm s Road Runnerem (to je ten zmutovaný pštros, kterého se na madmaxovské silnici snaží zabít kojot). Animace je zhruba na úrovni filmového Garfielda. Na rozdíl od něj ale nedošlo ke znásilnění předlohy, to je ale spíš tím, že předloha Médi Bédi je infantilní sama o sobě. I tak je zde ale vidět lepší kvalita. Zatímco u Garfielda jsme měli podobný pocit, jakoby nám rozdováděný kocour drápky cuckoval varlata, tvůrcům Médi Bédi se nějakým záhadným způsobem podařilo vytvořit snesitelnou podívanou, která celkem rychle utíká a u níž se párkrát zasmějí i dospělí. Humor Bédi je ztřeštěný, jednoduchý, ale ne vyloženě trapný.

Snímek má zásadní výhodu, kterou si pod sebou zároveň podřezává větev. Nesnaží se vytvořit nic víc, než zábavnou jednohubku, jež na chvilku pobaví a dál není třeba si jí pamatovat, takže nás neuráží zbytečnou pózou. Nevýhoda je v tom, že nic víc film není. Je to v podstatě další tuctovka podle známého modelu, do puntíku podle zajeté šablony, bez jediného poznávacího znaku. Prakticky není ve filmu absolutně nic, co by mu dodávalo jakoukoli osobitost, cokoli, o čem by se později dalo říct „ano, to je jako z Médi Bédi.“ Suma sumárum je Méďa Béďa snímek, u kterého na hodinu a půl zapomenete na okolní svět, ovšem po návratu do okolního světa zapomenete na Méďu Béďu.